Frodo - jak se píše dobrý konec

 

Pán prstenů: Společenstvo prstenu je můj oblíbený film, ke kterému se nechci hlásit. Nemá to nic společného s žánrem ani osobní ctí, jen se mi těžko přiznává, že se mi libí jen ten první díl a na další dva se nedívám. Samozřejmě jsem to zkoušela, nicméně u Dvou věží zákonitě začínám pít a usínat. Proč tomu tak je, to se nejspíš nikdy nedozvíme. Možná jsme se s Pánem prstenů jen minuli nostalgickou vlnou – v době, kdy šel do kin, byl mým lovesongem Harry Potter a Kámen mudrců. Narodila jsem se do špatné éry. S Pánem prstenů ani třeba s Matrixem jsme nikdy nesrostli.

Nicméně, přestože při LOTR maratonu stíhám osm hodin zdravého spánku, na epický konec se probudím spolehlivě. Frodo zničí prsten, přiletí orli, Sam zase myslí na žrádlo. Všechno je v cajku. Příběh by mohl skončit. Místo toho ale následuje 27 minutová sekvence závěrečných scén. Je to moc, je to málo? Nevím. Ale co můžu mluvit za sebe, závěr Návratu krále je jedna z mých neoblíbenějších částí jakékoliv filmové série. A to u ní ani nemusím pít.

Dobré konce jsou kořením jakéhokoliv příběhu. Nenechte se mýlit, nemusí to být nutně happy endy. Moje oblíbené postavy se klidně můžou dostat do očistce a navždy trpět, ale pokud je to pěkně napsané a do příběhu to pasuje, jsem spoko. Závěr zároveň nemusí být sám o sobě klimatický. Dodnes si pamatuju detektivku, která končila perfektním klimaxem – vtrhli do bytu vraha a místo toho studenta medicíny, kterého celou dobu podezřívali, to byl taxidermista, který se pouze prolínal na pozadí. Otevřeli jeho sklep a tam byly oběti, vycpané a nabalzamované. Tím to končilo. Poslední stránka. Tušíte dobře, že jsem nebyla spoko. Nemám ráda, když na mě někdo aplikuje Zeigarnikovou, není to fér a necením to.

Jak se ale vůbec pozná, kdy už příběh může skončit? Očividně k tomu nestačí porazit hlavního záporáka. Někdy v životě dosáhneme toho, o co jsme předlouho usilovali, ale cítíme, že to ještě není konec. Příklad za všechny jsou zkoušky. Myslíme si, že až uděláme maturitu nebo státnice, zaplaví nás euforie a všechno bude krásné. Už se vám to někdy stalo? Mě ani jednou. Naposledy jsem státnicovala letos v červnu a přišly všechny možné pocity – únava, vztek na výběr otázek, chuť na alkohol, únava, překvapení, že zítra už se nemusím naučit kvótu 6 otázek, chuť pustit si seriál, ale nevím jaký, únava. Euforie not found. Zkoušky nás můžou plést množstvím energie, které do nich vložíme, že by mohly být naším dobrým koncem, stejně jako vylézt na Amon Amarth a hodit prsten do vulkánu. Konec ale přichází teprve ve chvíli, kdy to pro nás končí na rovině našeho character arcu.

V posledních 27 minutách Návratu krále se děje mnoho věcí. Po tom, co Froda se Samem vyzvedne orlí Uber, se ocitají zpátky v Roklince se zbytkem Společenstva prstenu. Smějou se na sebe jak měsíčci, Legolasovi to sluší, Gimli zatlačuje slzu, ale pak do dveří přijde Sam a my víme, že je něco špatně, podle toho, jak po sobě hážou očkem. 

Střih. Jsme v Gondoru a sledujeme konec Aragornova arcu. Po letech odporu vůči povinnostem jako dědice koruny přijímá svůj úděl a navrch dostává babu jako bonus. Tady končí i arcy Meryho a Pipina. Ti dva nikdy nebyli schopní udělat nic správně, oddávali se neplechám a klackovitému výtržnictví. Jejich motivem byla zodpovědnost, kterou přebrali ve chvíli, kdy ve válce museli projevit statečnost. Dobrý konec dostávají s Aragornovou větou „You bow to no one“. Je jim trochu trapně, ale usmívají se. Co ale Frodo a Sam? Ještě pořád tam nejsou.

Střih. Přijíždíme zpátky do Dna pytle a budeme si představovat, že platí filmový konec, kde je všechno tak krásné, jak to opustili, a ne zpustošené jako v knize. Hobiti obešli celou Středozemi, aby zjistili, že v Hobitíně je nejlíp. Tady najde svůj dobrý konec Sam – maník s velkým srdcem se přes tři sáhodlouhé filmy staral o Froda, což je mu rys sobě vlastní, ale co v sobě potřeboval objevit je odvaha pozvat Růžu na rande. Jeho motivem je péče, která je nasycena sňatkem, všichni se radují, ale Froda ještě pořád něco kouše do zadku, a ne proto, že by mu to nepřál.

Frodo se do svého dobrého konce prostě pořád neumí dostat. Jeho character arc nepotřebuje uznání lidem Gondoru, poklidný rodinný život na Dně pytle ani babu jako bonus. Jeho příběh totiž neprobíhal venku, ale uvnitř. Cílem Frodova vývoje bylo nejen čelit prstenu, ale hlavně čelit sám sobě, svým stínům a temným stránkám. To se mu nakonec povedlo a nevidíme ho propadnout moci Prstenu jako Smeagol, ale výsledek je, že z boje odchází změněný. Proto se nemůže vrátit do své domoviny, proto nemůže usilovat o světská zadostiučinění. Je prostě jiný a do svého světa už nepatří.

Frodův dobrý konec je odjezd do přístavu Grey Havenu. Doprovází Bilba a přemítá, jestli ho nevyhnutelně čeká stejný osud – navždy bažit po Prstenu. Jediná věc, co pro sebe může udělat, je vydat se znovu na cestu. Nalodí se na elfí Uber a my vidíme, že je konečně tam, ve svém dobrém konci. Usmívá se. Můžem rolovat titulky.

Abychom zjistili, co je Frodův dobrý konec, museli jsme se podívat, čím je definovaná jeho příběhová linie. Nemohl cítit uspokojení z ukončení jiných příběhových linií, protože mu to nebylo vlastní. Stejně tak nemusíme pocítit uspokojení ze složení státnic – je to konec příběhové linie, ale to neznamená, že to byla naše příběhová linie. Z příběhů víme, že každá postava má nejen motivaci, ale také cíl, a že cíl bývá explicitně pojmenovaný. V životě to nemusí být vždycky tak. Poznat své motivace je těžké, ale neznat své cíle ještě těžší. Zůstaňme u paralely s vysokou školou – zdánlivým cílem nám může být získat titul. Tam směřují všechny naše snahy, které za celých pět let vyvíjíme. Je to lehce určitelný cíl, protože je konkrétní. Frodo si beztak taky myslel, že cílem jeho cesty je zničit prsten. No, ne vždycky je to tak jednoduché. 

Pokud nevíme, kde je náš cíl, nemůžeme poznat, jestli jsme k němu už došli. Dobrý cíl by měl splňovat kritéria SMART, být pozitivně formulovaný a hlavně by to mělo být něco, co můžeme sami ovlivnit. Kritéria SMART jsou zkratka pro specifický, měřitelný, dosažitelný (achievable), realistický a terminovaný. Specifický znamená, že výsledek snažení musí mít konkrétní podobu. Až nad svým cílem budete přemýšlet, snažte se k ní dostat. Pokud to nejlepší, kam se dostanete, jsou pocity, zkuste si je aspoň zaznamenat na škálu od 1 do 10, abyste pak mohli porovnat, kam jste se dostali. Měřitelnost cíle spočívá ve schopnosti najít nějaký důkaz toho, že jsme v cíli. Podle čeho to poznáme? Jak to bude vypadat? Může to být číslo na škále nebo třeba počet znaků v diplomce. Dosažitelnost mi chvíli dávala zabrat pochopit, ale jednoduše se jedná o to, jak moc sami věříme, že je možné toho cíle dosáhnout. Jasně, můžu si říct, že do roka zaběhnu maraton, ale už teď se směju sama sobě, že si to vůbec myslím. Mnohem lepší je určovat si menší cíle, blíž našemu současnému stavu. Třeba najít si pro začátek vůbec čas na cvičení. Docela podobnou kategorií je realismus cíle, který se ptá, jak moc zrovna takový cíl patří do našeho života. Je pravděpodobné, že začnu trénovat na maraton, když jsem nikdy v životě neběhala? Asi se radši znovu podívej, proč bys to chtěla, Terezo. Třeba najdeš něco realističtějšího. Když si stanovujeme cíl, ptáme se nejen, jestli tohle chceme, ale taky jestli chceme tohle. Pokud máme všechny předchozí kategorie, můžeme si určit termín, dokdy to bude hotové. Frodo asi taky přesně nevěděl, kdy dojde do Mordoru, ale můžete začít s nějakým časovým odhadem a nedodržet ho. Lepší nějaký mít a nedodržet, než nemít žádný. 

Nezapomeňte, že cíl by měl být pozitivně formulovaný a ve vaší moci. Nebýt ve stresu není cíl. Být pod menším stresem než teď, s tím už se dá pracovat. Aby mě rodiče/děti/šéf neprudil není ve vaší moci. Abych si dokázal doma/v práci sjednat lepší vztahy, to už je něco jiného. Hlavně si to pak terminujte, abyste věděli, do kdy musíte koupit dostatek alkoholu, ať na to máte odvahu. Ne každý má Sama, který ho donese až do vulkánu na zádech. 

LOTR. Memes. Neříkejte, že jsem jediná, koho v roce 2020 drží nad vodou už jen tohle.