Velký Gatsby - hon za zeleným světlem

„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.“

***

Filmy Baze Luhrmana jsou krásné. Také jsou výstřední, hysterické a přeplácané, ale krásné. Když jsem před lety poprvé viděl Moulin Rouge, dostala jsem nepřekonatelnou chuť obarvit si vlasy na zrzavo jako Nicole Kidman (to jsem udělala) a psát o lásce jako Ewan McGregor (tady jsme zatím na cestě). Myslím, že je Moulin Rouge všeobecně přijímán jako dobrý film, přestože se cítíte napadeni během prvních pár minut. Pokud jste ještě neslyšeli muzikálovou verzi Smells Like Teen Spirit, směle do toho. Od čeho jsou nedělní odpoledne.

Před pár lety Baz Luhrman natočil adaptaci Velkého Gatsbyho, můj doposud nejbližší kontakt s jazzovou hudbou. Jestli mě někdo chcete dovzdělat, přijímám playlisty do komentářů. Jako pravý hnidopich jsem si Gatsbyho musela přečíst dřív, než se podívám na film, protože na tom očividně vůbec nezáleží, ale můžete to pak říkat každému, koho to nezajímá. Ono na tom opravdu nesejde, filmová adaptace Gatsbyho je velmi věrná. Tím vás nechci k ničemu navádět, ale maturity se blíží a upřímně, kdo z nás četl všechnu doporučenou literaturu? Odpověď víme. 

Za závojem květin, šampaňského a hudby Lany del Rey probíhá příběh vyprávěný Nickem Carrawayem. V expozici (přesně tak, jedeme podle pětiaktové struktury) přijíždí do New Yorku plný neskromných ideálů. Vítá ho sestřenka Daisy, která měla dost rozumu vdát se za Toma Buchanana a nemuset po zbytek života hnout prstem. Večeře jsou opulentní, dámy krásné a znuděné, morálka šedá a život je fajn.

Pak ale Nick potkává Jaye Gatsbyho - tajemného milionáře, který si do domu zve půlku New Yorku, ale sám se straní. K Nickovi chová zvláštní pozornost a nazývá ho přítelem. Kdybychom nebyli v roce 1925, možná by mu i vyznal lásku, ale nejsme, takže jedeme dál. Nick ochutnává život Jaye Gatsbyho plnými doušky. Záhy se mu však vyjevuje, že se Gatsby drží stranou z dobrého důvodu. Z jasného laureáta amerického snu se klubou nezákonné kšefty, lži a skrývaný původ. Ani jeho přátelství k Nickovi není tak úplně křišťálově křišťálové.

Za velkým přátelstvím s totiž skrývá úmysl. Dostáváme se do bodu, ze kterého není návratu. Gatsby žádá Nicka o pomoc. Cílem veškerého jeho snažení, pořádání oslav a šplhání po společenském žebříčku mělo jeden jediný účel – dostat se k Daisy. Od okamžiku, kdy se jejich cesty střetly a následně byly rozděleny Gatsbyho vojenskou službou, neusiluje o nic jiného, než dostat se zpátky tam, kde by mohli být spolu. Každý večer sleduje zelené světlo jejího přístavu a představuje si příběh, který mohli mít.

Nick je dobrý parťák a aférka mezi Gatsbym a Daisy znovuožívá. Co dál? Zrovna jsme ve fázi chaosu a přesně to to je. Daisy a Gatsby se scházejí, ale její manželství s Tomem pokračuje. Situace vrcholí velmi trapným výletem do města se všemi zúčastněnými, kde se Gatsby snaží Toma přesvědčit, že Daisy odchází s ním, ale Daisy neví. Nepříjemné.

Čtvrtý akt začíná dopravní nehodou po cestě zpátky do Gatsbyho sídla. Bylo zajímavé sledovat, jak si tři bohatí lidé snaží urovnat vztahy, ale teď tady máme přejetou milenku Toma Buchanana a vyšetřování, kdo ji srazil. Svědci poznávají Tomovo auto, za volantem ovšem neseděl - byla to Daisy. 

Řešení přichází záhy. Tom Buchanan by nenechal zavřít svou manželku a matku svého dítěte. Možná mu byla nevěrná, ale kdo v tomhle příběhu není? Nešťastného vdovce nasměruje na Jay Gatsbyho a zbytek filmu DiCaprio plave v bazénu. Poslední akt sledujeme odchod postav ze scény - Tom a Daisy odjíždí bez rozloučení, Nick se rozchází s Jordan a Gatsbyho pohřeb je oproti jeho megalomanským oslavám naprosto prázdný. 

Z pohledu struktury příběhu by nám Gatsby dokázal zmást radar. Jeho zjevným cílem je velikost – co největší, co nejdražší, co nejvíc, co nejdál. Kdybychom hledali skrytou motivaci, jednoduše bychom mohli ukázat na Daisy. Vždycky všechno dělal potají jenom pro ni a návrat jejich momentu. Co je však ve skutečnosti tím zeleným světlem, za kterým Gatsby běží každým dnem rychleji, s pažemi rozpřaženými? 

„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. ... Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.“

Nick ho na konci příběhu vidí střízlivým pohledem. Gatsby se nežene za zářnou budoucností – jeho zelené světlo totiž leží v okamžiku, který dávno uplynul. Snaží se vrátit minulost a prožít ji znova lépe. Gatsbyho motivem je druhá šance. Narodil se do chudoby a vybojoval si druhou šanci falešnou identitou newyorského zbohatlíka. Opustil Daisy a penězi si kupuje druhou šanci vrátit se do toho okamžiku a nikdy nemuset odejít.

Často se v životě bojíme, že přijde změna, a ještě častěji, že nepřijde. Ve skutečnosti změna není možná – je nevyhnutelná. Gatsbyho bolestí je představa cíle jako konkrétního obrazu, kterého můžeme dosáhnout. Neustále mu uniká, protože již leží v minulosti a řeka teče dál. Stejně tak si můžeme představovat, že se po zásadním zvratu v našem životě časem všechno uklidní, a my se vrátíme k tomu, jak to bylo předtím. Až skončí karanténa, prostě vyjdeme ven a budeme žít, jak jsme žili, než začala. Po rozchodu si pobrečím, a pak se vrátím k životu jako za svobodna. Ten cíl je pryč, ještě než na něj pomyslíte. Dávno leží v minulosti, jako Gatsbyho vztah s Daisy.

Změna je pro nás tak děsivá, že vyhledáváme odbornou pomoc v obou případech, ať už je chtěná (na to jsou tady koučové a terapeuti) nebo nechtěná (na tohle jsou krizoví interventi). Z podstaty své nevyhnutelnosti přijdou stejně a náš život nebude jako dřív. Zní to jako nihilismus extreme. Ještě než skočíte z okna, řekněme k našemu A také B – existuje na to lék a můžeme si ho podat sami.

Zelená světla leží v minulosti a jsou nám nedostupná. Pokud k nim budeme směřovat, snažíme se plout proti proudu času. Po proudu na nás čeká něco mnohem perspektivnějšího – my sami. Naše schopnosti, víra v sebe a adaptace na měnící se svět kolem nás. Na první pohled to není vůbec konkrétní cíl. Jak mám vědět, kým budu já, až bude jiný svět kolem mě? Proto existuje něco, čemu se říká SWOT analýza. Zkratka SWOT znamená Strenghts (Silné stránky), Weaknesses (Slabé stránky), Opportunities (Příležitosti) a Threats (Hrozby). 

Slabé a silné stránky vychází z nás, a proto se ptáme sami sebe. Slabé stránky dokážeme vyjmenovat překvapivě rychle. Jsou to věci, které bychom mohli dělat lépe, za které dostáváme kritiku a necítíme se v nich dobře. Pokud na nic nemůžete přijít, zeptejte se ostatních. Věřte, že budou mít seznam o mnoha bodech a podbodech. Naopak na silné stránky nám často nejsou zjevné. Proto se ptáme: co dělám lépe než ostatní? V čem mám oproti ostatním výhodu? Které zdroje mám jen já? Co na mě lidi chválí?

Příležitosti a hrozby jsou záležitosti z vnějšího světa. Pokud jsou příležitosti, které nevyužíváte, patří do této kategorie. Také tady patří příležitosti, o kterých zatím nevíte – a zdroje, kde se o nich můžete dozvědět. Gatsbyho příležitost vězela v prohibici a nedostatku alkoholu tam, kde po něm byla poptávka. Zdrojem mu byl paradoxně jeho nuzný původ a cesta z něj, na které potkal ty správné lidi. Lidské zdroje mi ve škole vždycky zněly naprosto příšerně, ale vlastně je to dost přesný pojem. Sociální skupina je zdrojem, na který se často zapomíná. Hrozbou nám budou externí překážky, limity a rizika. Zeptejte se sami sebe, co je ta věc, o které byste radši nevěděli. Gatsbyho strašákem ve skříni je nejen jeho původ, který se snaží aktivně skrývat, ale také vztah s Daisy. K aférkám s vdanými ženami nutně patří i naštvaní manželé. Je to jeden balík. A pokud si neuděláte SWOT analýzu, může vás přijít kousnout do zadku.