Pelíšky - kde komunikace selhává

"Mě vyslýchali nacisti! Nacisti, děvenko! Na mě si s nějakým takovým nokem nepřijdeš!... Dejte to pryč! Mě se z toho dělá mdlo, z těch noků. Kdo se ptal na tvůj názor?! S kým si myslíš, že paseš krávy?! Až vychováš vlastní dceru, tak přijď diskutovat se svým otcem. Viděl jste to, pane profesore? Hodiny angličtiny, francouzštiny, klavíru člověk platí, a takový monstrum..."

"Takže co říká o nocích odborná literatura, cituji: jemný vídeňský nok-"

"Já ti dal život! To je tím, s kým se taháš! S nějakým anarchistickým bohémem, rudým bolševickým nokem!"

***

Jak řekl jeden můj kamarád u přijímaček na psychologii, "bez komunikace si prostě vůbec neumím představit život". Prohlášení je to strohé, ale ekonomické a elegantní. Psychologie mu dává za pravdu tím, že komunikaci věnuje velkou část své praxe. Kurzy soft skills na asertivní komunikaci, rétorické schopnosti nebo vyjednávání jsou běžně vyprodané a populárně naučné knihy o komunikaci jsou dlouhodobou stálicí v policích knihkupectví. Přestože s lidmi mluvíme na každodenní bázi, někdy si prostě nerozumíme a moc nás zajímá proč.

Stejný zájem mají i psychologové na druhé straně barikády, a tak o teorie mezilidské komunikace nemáme nouze. Jeden z nejlepších a nejpřehlednějších systémů komunikace popsala psychoterapeutka Virginie Satirová, která v nezvládnuté komunikace viděla původ veškerého našeho neštěstí. V lidské komunikaci viděla 4 pozice, do kterých se dostáváme - obviňovatel, usmiřovatel, hyperracionál a rušič. Každý z nich má svůj postoj, svou pravdu a nepřijímají komunikační signály toho druhého - proto si nemůžou rozumět.

Pokud mám vybrat naprosto skvostný příklad komunikačních výměn, budou to rozhodně Pelíšky. Scénáristou jim byl Petr Jarchovský, který scénaristoval i Pupendo, Želary, na oscara nominované Musíme si pomáhat, a můj oblíbený Občanský průkaz. Dialogy Petra Jarchovského jsou perfektní v tom, že ukazují, místo aby říkaly (anglisté to budou znát jako show, don´t tell), což každému dialogu dodává nepředstavitelnou autenticitu. V praxi to znamená, že postavy nemají popisovat, co se ve scéně děje, ale reagovat v souladu s tím, co se děje uvnitř nich samotných - ideálně bez toho, aby to objektivně popisovaly. 

Já osobně jsem na to hrozně citlivá, když postavy řeknou "Jak to se mnou mluvíš? Svému otci bys měla projevovat úctu!" místo "Mě vyslýchali nacisti! Nacisti, děvenko!", protože ani v reálném životě si lidi neříkají, co si myslí, ale vyjádří se podle toho, jak se cítí. Pokud jsem naštvaný, nepopíšu objektivní realitu správným termínem "Nerespektuješ svého otce", ale prostě ve vzteku zařvu "To je tím, s kým se taháš!" ve snaze ublížit tomu druhému nazpět. 

Co tedy přesně můžeme vidět ve scéně s buržoazním knedlíkem? 

Usmiřovatel tlumí nárazy. Klečí s dlaní nataženou a přijímá jakoukoliv vinu. Omlouvá i chyby druhých, se vším souhlasí.
"Možná jsem vařila knedlík a vyšel mi nok."

Obviňovatel dává vinu. Ukazuje prstem a říká "ty za to můžeš".
"Ty, která jsi vařila v Alcronu, nevíš, co mi cpeš pod čumák?!"

Hyperracionál nepřijímá žádné emoce, jenom holá fakta. Mezi ním a druhou stranu je postavena kniha moudrosti, za kterou se před konfliktem skrývá.
"Takže co říká o nocích odborná literatura, cituji: jemný vídeňský nok-"

Rušič dělá všechno ostatní, kromě komunikace. Poskakuje po místnosti a rozptyluje pozornost, na komunikaci nereaguje adekvátní odpovědí. V této scéně ho nenajdeme, ale můžeme si ho představit jako Bolka Polívku.
"Zazpívej koledu!"

Když píšu, že se tomu říká pozice, má to svůj důvod. Virginia Satirová viděla naše komunikační styly nejen jako verbální obsah, ale také jako postoj, který zaujímá celé naše tělo. V metodě Satirové se tomu říká sochání, kdy si každý účastník komunikace zkusí pozici, kterou zaujímá, vyjádřit také fyzickým postojem. Usmiřovatel nabízí dlaň, obviňovatel ukazuje prstem, hyperracionál se schovává a rušič poskakuje kolem. 

Že mysl ovlivňuje tělo a tělo ovlivňuje mysl, víme. Pak už nemáme daleko k uvědomění, že komunikační postoje ovlivňují naše tělesné pozice a tělesné pozice ovlivňují naše komunikační postoje. Pokud však chceme moudrost Virginie Satirové používat v praxi, potřebujeme odpověď ještě na jednu otázku - existuje nějaká pozice, která je správně? Satirová měla za to, že řešením je otevřenost, upřímnost a sebeodhalení.