Struktura příběhu

Jsem Harry, vzorný student čar a kouzel, který právě vstoupil do tohoto magického světa a je nadšený. Dostal jsem se od zlých pěstounů do Bradavic, mám kolem sebe dobré přátele. Ale…

Náhle se změní situace. V mé škole se objeví záporák Voldemort, který moji novou školu a přátele ohrožuje. Mohl bych o ně přijít. A proto…

Poruším pravidla školy a vyrazím s ním bojovat. Jsem úspěšný, škola je zachráněna. Já jsem se ale naučil, že pokud chci bojovat za věci, které jsou mi drahé, musím být trochu méně vzorný a občas porušit pravidla.

Jsem Frodo, hobit z Pytlíkova, který má rád svůj klid. Mám kolem sebe dobré přátele a poklidné prostředí své vesnice. Ale…

Objeví se Gandalf a řekne mi o Sauronovi. Je zpět a ohrožuje můj svět. Mohl bych o něj přijít. A proto…

Vydám se do Mordoru, abych zničil Prsten. Sice musím vystoupit ze své komfortní zóny, ale zachráním tím svůj svět, který mi je tolik drahý.

***

První díly Harryho Pottera a Pána prstenů vycházely přibližně ve stejnou dobu na přelomu tisíciletí, kdy mi bylo asi sedm, a oba filmy mi přišly strašně podobné. Kouzla, čáry, magické světy, vlastně úplně přes kopírák, akorát Pán prstenů byl pro dospělé. Než začnete hledat moji adresu, abyste mě mohli zlynčovat, dodám rychle, že už nemám stejný názor jako v první třídě. V něčem jsem ale tehdy pravdu měla – oba příběhy jsou si podobné. A jsou si podobné i s drtivou většinou příběhů, které kdy uslyšíme. Odehrávají se totiž v příběhové struktuře.

Tříaktová struktura, do které jsem zasadila stručný (velmi, velmi, velmi stručný) popis Harryho Pottera a Pána prstenů v úvodu, je nejjednodušší vzor pro vyprávění. Má, nečekaně, tři akty – začátek, krizi a rozuzlení.

V začátku se dozvídáme, v jakém světě hlavní hrdina žije. Kde to je? Kým tam je? S kým tam je? Jak se běžně chová? Nikdo nežije ve vakuu. Aby měl příběh kam gradovat, potřebuje svůj nulový bod.

Když ho máme, něco se stane. Něco nečekaného, s čím se náš hrdina ještě nesetkal, ale musí to překonat, aby se dostal dál. Tato část se jmenuje krize a má za účel prověřit, proč je náš hlavní hrdina tím „hrdinou“.

Pokud se mu to podaří, máme i rozuzlení a tím i celý příběh, který můžeme příběhem nazývat. V závěru se dozvíme, jakou cenu za úspěch hrdina zaplatil, jak se jeho svět změnil a jak se změnil on sám. Díky tomu v nás příběh opravdu zarezonuje, nejspíše v nás přežije a bude vyprávěn dál. 

Struktura je něco, co se odehrává navenek. Jednotlivé části dokážeme docela správně identifikovat, ať už se podíváme na jakýkoliv příběh. Někde to začíná, pak se něco pokazí, ale nakonec všichni někam dojdou. Body, kde se jedna část překlápí do druhé, nám pomohou určit také spojky ALE, A PROTO. Tam, kde si je můžeme říct, se děje nějaký zvrat.

Je tady však ještě další vývoj, kde se konečně dostáváme do psychologické roviny. Hlavní hrdina totiž není slaměný panák vláčen příběhem bez vlastní vůle a vědomí. Vnitřní, psychologická, dějová linie, má další tři části – cíl, motivaci a překážku. 

Cíl je nám docela viditelně představen. Co hrdina chce? Harry chce najít a porazit Voldemorta, zjevné zlo a hrozbu. Frodo chce odnést a zničit Prsten, zjevné zlo a hrozbu.

Překážku do příběhu vnáší buď záporák, nebo hrdinův vnitřní konflikt. Co mu brání v dosažení jeho cíle? Harry je sice Vyvolený, ale taky je pouhým studentem, který musí dodržovat pravidla, večerku a školní řád. Frodo je malý hobit, které nikdy nebyl za hranicemi své rodné vesnice, a nejspíše nemá sílu ani zkušenosti rovnat se nástrahám, které ho čekají na cestě do Mordoru. Aby hrdina překážku překonal, musí většinou zároveň něco obětovat. Harry musí riskovat vyhození ze školy, Frodo musí nasadit vlastní život.

Tady by mohl příběh skončit. Harry si řekne, že se přece nenechá vyhodit, a půjde spát, místo aby se vyplížil ze své ložnice a šel konfrontovat profesora Quirella. Frodo by si mohl říct, že to nechá na jiných, kteří umí používat meče a sekery a mají adekvátní zkušenosti z boje, obrátit to v Roklince a vrátit se do Pytlíkova. ALE naši hrdinové mají motivaci, která je žene dál i přes překážky. Harry chce ochránit svět, do kterého se dostal z horrorové rodiny svých pěstounů. Frodo chce ochránit své status quo - Pytlíkov, svůj domov, své přátele a svět, ve kterém mu je dobře. Tuhle jejich stránku nám vypravěč obvykle neřekne – musíme ji vidět sami v jejich činech. 

Struktura příběhu obvykle není něco, k čemu autor sedne a začne do ní sázet postavy a děj jako podle kuchařky. Kreativní proces je ve skutečnosti velmi složitá činnost, o které vám nikdo přesně neřekne, jestli je z větší části plánovaná, nebo spíše intuitivní. Takový Stephen King je pověstný svým způsobem psaní, kdy si stanoví situaci „co kdyby“. Představí si, jak by na ni různé typy lidí mohly reagovat, ty pak zasadí do příběhu a nechá své fantazii volný průběh. Kam ho to zavede? To nikdy dopředu neví. Motivy a symbolismus ve svých příbězích nachází a zdůrazňuje až při druhém čtení, kdy je text hotový a čeká na obroušení do příběhové formy.

Pokud nám však může struktura příběhu v něčem pomoct, jsou to situace, kdy nevíme, kam dál. Došel jsem až do téhle fáze příběhu, a nevím, co si s ním dál počít. V tu chvíli nám struktura napoví směr, kterým se dál vydat. Jsme v krizovém bodě? O co hrdina doteď usiloval? Co ho k tomu motivovalo? Pokud mu dáme takovýhle hypotetický konec, bude to v souladu s tím, jakou cestu ušel od začátku? Frodo neskončí v Bradavicích tváří v tvář Voldemortovi, pokud se až doteď snažil dopravit Prsten do Mordoru, a Harry nedostane chuť flákat se ve společenské místnosti ve chvíli, kdy má s Ronem a Hermionou hledat tajemnou komnatu.

Struktury, které se snažíme vidět, jsme nevymysleli sami. Když Aristoteles kdysi psal o tříaktové struktuře, nevymyslel ji – pouze popsal to, co již existovalo, stejně jako popisujeme přírodní zákony nebo lidskou duši. Umění imituje život, a proto příběhové struktury najdeme i v tom našem, pokud se dobře díváme. Jdeme po cestě, která se doteď nějak vinula. Pokud víme, jaký příběh vyprávíme, jaký je náš cíl a co nás motivuje, zkusme si představit, jaký třetí akt bychom si napsali, kdybychom byli autory našeho příběhu. Protože, překvapivě, my jím jsme. O předchozí kapitoly si nemusíme dělat obavy, život vždycky píše v naprostém souladu se všemi částmi příběhu. Ale to, co přijde po krizi, je nám teprve k napsání, i kdyby to měla být jen důvěra, že po ní příběh opravdu pokračuje.