Joker - jeden není, jako ostatní

Minulou neděli se stala podivuhodná věc. Podruhé v historii byl udělen Oscar za ztvárnění postavy Jokera. Prvně se to stalo před jedenácti lety, kdy sošku vyhrál Heath Ledger in memoriam za roli v Temném rytíři. Současný leaureát naštěstí pořád žije, dýchá a je vegan. Joaquin Phoenix si Jokera střihnul minulý rok a soška opět padla. Myslím, že v tuhle chvíli se dá s jistotou říct, že pro Jokera máme speciální slabost.

Temný rytíř je nejspíš můj nejoblíbenější film na světě. Nejen, že je Christopher Nolan geniální scénárista, ale ta jeho filozofie, to je prostě paráda. Souboj řádu a chaosu je něco, co mě fakt baví, a hrozně ráda bych psala eseje jen o tom a proč naše doba adoruje Jokera jako agenta chaosu, ale tenhle blog je o příbězích, takže všechno ostatní si nechám pro svůj deníček. Joker mě totiž dostal na mém vlastním poli a já už jsem málem napsala dost ostrý článek o tom, proč Joker (2019) nefunguje, když mi došlo, že jsem byla ošálena. Jak je možné, že byla Téra ošálena, ptáte se?

Abychom si zodpověděli otázku, musíme se nejdříve zeptat – co dělá dobrého záporáka?

Záporákem máme na mysli postavu, která je nám představena buď jako pravý opak našeho hrdiny (v angličtině antagonist) nebo jako zdroj zla našeho světa (v angličtině villain). V prvním případě se může jednat o konflikt hodnot – Frodo chce Prsten, aby ho mohl zničit, zatímco záporák Glum ho chce pro své vlastní uspokojení. V případě, že je záporák zdrojem zla, disponuje určitou mocí měnit svět našeho příběhu k obrazu svému.

Temný rytíř nám dává Jokera, který je obojím. Zatímco Batman věří, že v lidech je dobro a můžou se obejít i bez něho, pokud budou mít dobrého legitimního vůdce, Joker věří, že každý člověk je ve své podstatě špatný a zpátky ho drží jen společenská konvence. Jakmile se společnost ocitne v chaosu, stačí jen malé postrčení, než se lidi začnou chovat jako zvířata a požírat se navzájem. Zároveň má moc zasáhnout do Batmanova světa tak, aby chaos opravdu nastolil a dokázal svou pravdu.

Záporáci jsou postavy jako každá jiná, a přesto trochu specifické. Kromě obvyklých částí, které by měla mít každá postava (cíle,motivace a překážky), totiž musí mít ještě jednu věc, abychom naskočili na jejich jízdu zla a aktivně jim fandili. Tím je sympatičnost. Zní to zvláštně, ale je tím myšleno prostě to, že záporák musím představovat myšlenku, se kterou se můžeme ztotožnit. Mají nám být zrcadlem, ve kterém vidíme své vlastní myšlenky, ale vygradované do tak nepřijatelné formy, že si řekneme „sice mě to taky napadlo, ale takhle jsem to nikdy nechtěl“. Bez ní je záporák jen nástrojem obyčejného syrového násilí, které sice šokuje, ale nic víc.

Jestli mi nevěříte, podívejme se na opravdu dobré záporáky, a co nám chtěli říct:

Thanos se obával o budoucnost populace, která roste exponenciálně, ale nemá pro sebe dostatek zdrojů. (myšlenka, se kterou se dokážu ztotožnit)
A tak se rozhodl půlku vyhladit. (nepřijatelná gradace)

Tyler Durden je znechucený povrchním světem, kde se každý honí jen za majetkem. (myšlenka, se kterou se dokážu ztotožnit)
A tak se rozhodne vyhodit do vzduchu centrály světových bank. (nepřijatelná gradace)

Amy z Gone Girl je frustrovaná, že lidi v jejím životě, od rodičů po manžela, z ní jen benefitují a ona nedostává nic zpátky, takže se rozhodně vzít osud do vlastních rukou. (myšlenka, se kterou se dokážu ztotožnit)
Tím, že nafinguje vlastní smrt a obviní svého manžela z vraždy. (to je vlastně docela dobrý nápad, co si budem)

Jakou myšlenku prezentuje Joker? Arthur Fleck je nezaměstnaný, neuznaný komik, navíc je sociálně slabý, ještě navíc bez intimního vztahu, ještě navíc se stará o nemocnou matku, do toho má ještě neurologické poškození, kterého stigmatizuje a izoluje, a protože to není dost, tak žije ve městě se zkorumpovaným vedením a hlubokými sociálními problémy, kde se ve velkém defundují sociální služby pro potřebné. Z toho všeho mu jednou rupne v bedně, k čemuž, jak nám film poctivě ukazoval dvě předešlé hodiny, měl docela predispozice. Je tohle myšlenka, se kterou se můžeme ztotožnit?

A tady se dostáváme do bodu, kde mě Joker dostal. Předpokládala jsem totiž, že Joker je náš záporák, stejně jako v Temném rytíři. V tom případě by celý film byla jeho obhajovací origin story a ty většinou nefungují, protože se záporákem nemáme soucítit, ale souhlasit. Jenže Joker sympatii nepotřebuje, protože není záporákem tohoto příběhu. Joker je totiž příběhem o empatii.

Empatie nám umožňuje soucítit s lidmi, se kterými nemusíme souhlasit. Nemusí nás vůbec zajímat, jakou myšlenku nesou, protože se na ně napojíme skrze emoce. Empatie nám pomáhá cítit se špatně, když se ubližuje starým, nemohoucím a postiženým, aniž bychom je znali. Na druhou stranu, sympatie útočí na naše ego. Člověk, který říká to, co si myslíme, přece musí být chytrý a z hloubi duše dobrý, logicky. Sympatie nám pomáhá oblíbit si záporáky, aniž by na nich bylo cokoliv líbivého.

Jak nám říká heslo „Umění napodobuje život“, tenhle princip nebude fungovat jen pro filmové postavy. Ve skutečnosti neustále koukáme přes rameno, jestli nám svět nabízí empatie bez myšlenky nebo sympatie bez soucitu. Ať už to jsou pochybné charity, produkty nebo politika. Je to jednoduchá kalkulace před tím, než něco „koupíme“ – jsou mi nabízeny jen emoce bez reálné myšlenky na pozadí? Nebo kupuju to, co je mi sympatické, ale už se tak moc nestarám, jestli to za rohem někomu ubližuje? Překvapivě, správnou odpovědí není žádná z možností. Správnou odpověď najdeme jen vnitřní inventurou, co přijímat chceme a co za žádných okolností a v žádné formě přijímat nechceme, ať je to zabalené do čehokoliv. Říká se tomu osobní hranice a ty získáme jediným postupem: identifikovat, aplikovat a trvat na nich.

V ideálním světě bychom se nespokojili ani s jednou variantou. V tom reálném světě ovšem lidi nekonají racionálně a těleso nepadá bez odporu vzduchu. Nakonec některé emoce přijmeme bez konkrétního důvodu a myšlenky bez druhého zamyšlení. Jsme lidi. Hoďte se do klidu. Pošlete tu DMSku na psí útulek.

Menší P.S.: Kdybych tvrdila, že Joker nenese žádnou myšlenku, tak bych kecala. Možná jejím nositelem není přímo Arthur Fleck, ale rozhodně ji předává Joker jako dílo. Když se díváme na filmy, neměli bychom si klást jen otázku „Co tímhle umělec myslel?“, ale také „Proč byl tenhle film natočen? Proč teď a proč tady?“. Joker je natočen o více než deset let po Temném rytíři a ukazuje, jak se za deset let změnila poptávka po tom, co bychom ve filmech měli vidět. Zatímco Joker v Temném rytíři nám nabízí filozofii individualisty nezávislého na nikom a ničem, Joker (2019) nese myšlenku neviditelné frustrace vytvářené individualismem, ve kterém se nikdo o nikoho nestará. Nemusíme s ní souhlasit, tvůrcům postačí, že ji ucítíme – z Jokera sociálně slabého, bez záchranné sítě, bez adekvátní péče, bez šance už od začátku.