Tyrion - po stopách třetího aktu

Na světě bychom našli asi jenom pár věcí, které jsou nekonečnější, než seznam knížek, které si naprosto nutně potřebuju přečíst. Jednoznačně to jsou Běsi a Idiot, ale taky všechno co kdy napsal Stephen King, pak knihy od Irvina Yaloma, každá druhá knížka, co vychází v Portálu, a náhodné odeonky, které lovím ve slevách. Někde hodně hluboko na seznamu je taky to, co bych měla číst ke státnicím, ale s tím jsem v úspěšném vytěsnění. Jestli však ve mně nějaká série opravdu vyvolává prokrastinační úzkost, je to Píseň ledu a ohně.

Stejně tak, jak mě děsí závazek 5216 stránek, mě zároveň opravdu táhne zjistit, co jsme neslyšeli v seriálu. George R. R. Martin totiž vyniká v psaní komplexních postav a to je něco, v čem seriálové zpracování během posledních sezón bolestně selhávalo. Přestože jsem nakonec viděla všech osm, nemohla jsem se po nich zbavit pocitu „tohle, tak nějak, nebylo ono“.  Postavy už nebyly tak napínavé, mazané ani krásně morálně šedé. Staly se stejně placatými, jako zeměkoule na twitteru.

Nejcitelněji jsme to poznali na Tyrionovi. Z oblíbené postavy se stal během přechodu mezi 4. a 5. sérií hadrový panák, do kterého příběh už jen dál bušil a nic z něho nevypadávalo. Trhalo mi to srdce a ukápla slza. Proč se to ale nutně muselo stát?

Odpověď najdeme v tříaktové struktuře. Komplexnější postavy, než Tyriona, bychom našli málokde. V úvodu jej potkáváme jako člena rodu Lannisterových. Jejich otec je králův poručník a dvojčata Cersei a Jaime si jedou vlastní soukromou párty v alabamském stylu. Všichni jsou krásní, bohatí a mocní, až na Tyriona. Kromě toho, že je trpaslík, jeho matka navíc umřela, když ho přiváděla na svět, za což ho zbytek rodiny nenávidí dost očividným způsobem. Jeho denním chlebem jsou knihy a víno a šlapky. Snaží se moc nezaclánět a pracuje s tím, co má. Máme ho rádi, protože pije a ví věci, což je o půlku víc, než většina z nás.

Co je však to, co nás na něm hrozně baví? Svět Her o trůny je nemilosrdný a trpaslík se v něm lehce ztratí, ale ne tak Tyrion. Většinu příběhových zvratů přežije prostě tak, že se z toho vykecá, protože co jiného mu zbývá. Tyrion má perfektní čich na lidi a prosté touhy lidských srdcí. Umí nejen vycítit, co lidi kolem něj chtějí, ale taky to využít a nebrat si to osobně. Když se dostane do fyzicky ohrožující situace, získá na svou stranu žoldáka Bronna. Slíbí mu hrad a lannisterské zlato, aby byl jeho mečem v boji. Když ho chytí pašeráci a chtějí jeho penis prodat na černém trhu, přesvědčí je, že ho potřebují celého jako důkaz, že je opravdu z trpaslíka. Jestli někdo něco chce, Tyrion o tom ví a nebojí se to použít.

Otázkou však je, co chce Tyrion. Jako všechny smysluplné postavy, i on by měl mít cíl, překážku a motivaci. Cíle jsou v příbězích běžně zjevné, takže víme, že Tyrion chce afiliaci - zapadnout mezi lidi. Neaspiruje na žádné vysoké pozice, nechce se obklopovat luxusem, nechce obdiv ani neusiluje o vytvoření nesmrtelného odkazu - jen by si rád v klidu užíval všechny pozemské radosti jako úplně obyčejný člověk. Překážky taky vidíme na první pohled – nenávist v rodině, špatná pověst Lannisterů, vrozený handicap. Tyrion má však silnou motivaci. Celý život ho považují za zrůdu. Sestra ho mučila už v kolébce, otec ho vyděďuje v pravidelných intervalech, ženy na něj nesáhnou, dokud jim nezaplatí. Tyrionovým celoživotním motivem je lidskost. Chce světu dokázat, že zrůdou není.

Na konci čtvrté série přichází jeho krize. Tyrion se ocitá před soudem za vraždu svého synovce, krále Joffeyho. Tu sice nespáchal, ale všichni by si rádi mysleli, že ano. Jeho rodina je v té chvíli na vrcholu moci – otec z pozice králova pobočníka přebírá vládu, sestra je královna regentka, bratr šéfuje královské gardě. Pomůže mu někdo z nich? Absolutně ne. Měšťané ho chtějí vidět viset za pytlík, přestože jim zachránil zadek při poslední bitvě před hradbami. Svědčit proti němu přichází i jeho poslední velká láska, prostitutka Shae. Tyrion se ocitá ve světě, kde neexistuje jediný člověk, který by ho považoval za lidskou bytost.

Naštěstí mu nakonec Jaime pomáhá s útěkem. Tyrion je živý a volný. Bylo by hrozně napínavé sledovat, co se v něm odehrává po tak brutálním zásahu do jeho psychiky, že? Taky byste od něj chtěli třeba vidět nějaké další chytré triky, kterými by dokázal svého diplomatického génia, zasáhl do jakéhokoliv běhu událostí a obrátil osud na svou stranu? Smůla. Neděje se vůbec nic. Tyrion cestuje do Mereenu, kde se setkává s Daenerys. Ta si chce vzít zpět trůn, na který má pokrevní právo. Tyrion jí pomáhá. To je vše.

Takhle strávíme následující 4 sezóny, aniž bychom dostali uspokojující odpověď, proč se to děje. Příběh se nám snaží naznačit, že Tyrion pomáhá Daenerys proto, že je osvícená a on chce dobrého vládce pro svou rodnou zemi. Proč by to ale dělal, když jeho poslední kontakt s rodnou zemí byl, že se ho snažili ukřižovat? Nejraději by je viděl všechny mrtvé a přesně to jim také při soudu řekl. Velmi explicitně. Také bychom si mohli představovat, že jeho úlohou je radit Daenerys tak, aby ji vedl k moudrému vládnutí, když už má tolik zkušeností s lidmi. Ale daří se mu ve skutečnosti nějak ovlivňovat její chování? Opět velké ne. Daenerys si celkem dělá, co chce. Naše poslední naděje na záchranu Tyrionovy motivace by mohli být White Walkeři, polární zombíci ohrožující celé lidstvo, ale o těch se Tyrion i Daenerys dozvídají až v předposlední sezóně. Do té doby nic nedává smysl. 

Co se tedy mělo stát a nestalo po Tyrionově velké krizi na konci čtvrté série? Z tříaktové struktury víme, že po krizi musí hrdina projít vnitřní proměnou. Logicky se v něm něco musí zlomit, aby krizi překonal, a na konci příběhu ho máme vidět změněného. Tyrionovým celoživotním motivem je lidskost. V krizi ho vidíme zrazeného lidmi, kterým zachránil život a nechtěl za to nic víc, než se jim přiblížit a být jedním z nich. Ve třetím aktu by se jeho změna měla týkat přesně tohoto – postoje k lidem a ke světu. Tyrion nemůže chtít udělat z Daenerys osvícenou vládkyni svého světa, protože ho všichni lidi na onom kontinentu zklamali a on nemá důvod to chtít.

Jelikož jsme takový třetí akt od seriálu nedostali, můžeme se jen domnívat, jak by se dále příběh odvíjel. Pokud bychom se však měli držet Tyrionových cílů a motivů z prvních dvou aktů, ve třetím by měl na lidskost rezignovat a stát se nemilosrdným, pomstychtivým a zahořklým. Bylo by zajímavé sledovat souboj jeho důvtipu s Varysem, druhým rádcem Daenerys, jehož motivem naopak vždycky bylo dosadit na trůn toho nejvhodnějšího kandidáta. Konflikt jejich motivů a souboj o to, kdo na Daenerys více uplatní svůj vliv, by byla zajímavější podívaná. Tyrion by nakonec mohl vyhrát, Daenerys by pořád vypálila Královo přístaviště do posledního nemluvněte a Tyrion by nakonec mohl litovat, že rezignoval na svou lidskost, nad mrtvolou Jamieho - jediného člena rodiny, který ho kdy měl rád. Všechno by dávalo smysl a Tyrion by nakonec navíc dostal pěkný redemption arc (vývoj postavy, který končí vykoupením ze svých hříchů).

Krize je právě tím bodem, kde obvykle i my hledáme pomoc. Napsat si třetí akt sám není lehké. Očividně, když si neuvědomujeme vlastní cíl a motivaci, je to dokonce nemožné a výsledek moc nedává smysl.

V motivačních příručkách se dočtete, že lidi, kteří mají přesně určený cíl, ho s větší pravděpodobností dosáhnou. Na Pinterestu najdete plno návodů, jak si udělat vlastní vision board, abyste své cíle měli neustále na očích. Pokud však máte jen cíl, ale nevíte, proč ho chce dosáhnout, bude z vás Tyrion, který chce pomáhat Daenerys, ale nikdo neví proč.

Všichni chápeme, proč se nám nechtějí plnit úkoly, které nám zadal někdo jiný – prostě nám nijak nezáleží na tom, abychom je dokončili. Nemáme k tomu žádnou vnitřní motivaci. Je nám to úplně jedno. Málo už vidíme to, že si někdy takové úkoly zadáváme sami. V novém roce začnu cvičit, naučím se německy a přečtu Moby dicka. Chci to ale doopravdy? Záleží mi na tom, abych každý den po práci/škole běžel do fitka? Proč by mi mělo záležet na tom, abych uměl německy? Bude mi to k něčemu, když přečtu Moby dicka? Ten satánek na našem rameni už teď ví, že nás bude sledovat nic z toho neplnit, protože si na všechny tři otázky umí odpovědět ne.

Co nám tedy pomůže určovat si cíle, kterých sami chceme dosáhnout? Podívejme se na naše předchozí dva akty. Kam nás vedou? Co se v nich objevuje za téma? Pokud jsme v nich něčeho dosáhli, co to bylo? Jakého ústředního motivu se to týkalo? Proč jsme to zvládli a ostatní věci ne? Jakmile máme pocit, že jsme takové cíle identifikovali, položíme si kontrolní otázku – na kolik procent chci tohoto cíle dosahovat? Pokud je to méně než 80%, je velmi pravděpodobné, že si na reálné plnění toho cíle neuděláme čas, nevěnujeme mu svou energii a neobětujeme osobní volno. Prostě nám na něm nebude dostatečně záležet. To nejlepší, co s ním můžeme udělat, je položit ho stranou a hledat dál. První a druhý akt jsou plné zdrojů, které nám s tím pomůžou.