Anna Karenina - mezi realitou a přáním

„Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem.“

Přestože všichni známe Annu Kareninu i její úvodní větu, devíti set stránkovou elegii četl málokdo. V povinné četbě to byla zbytečnost, vůči které jsem i já zvolila strategii „nafejkovat záznam do čtenářského deníku bude jednodušší a časově ekonomičtější“. Myslím, že mi to prošlo. Možná to nečetl ani náš češtinář. Občas si pořád vzpomenu na referát našeho spolužáka, který se během výkladu snažil na tabuli kreslit milostný pětiúhelník Anna-Vronskij-Karenin-Kitty-Levin a vypadal u toho zhruba takhle:

Jak to tak ale bývá, po maturitě mi začalo chybět všechno, co jsem během gymplu přeskočila, že to nebudu potřebovat. Naštěstí pro mě mi to došlo až ve věku elektronických čteček, takže jsem Annu Kareninu nemusela tahat v kabelce. Nejspíš jsem se vyhnula hrbu. Haleluja. A naštěstí pro vás existuje krásný film od Joe Wrighta s Keirou Knightly, který můžete s klidnou duší přijmout jako adekvátní náhražku.

Příběh Anny Kareniny máme nejspíš pořád lehce v paměti, ale jak její volby zapadají do příběhové struktury? Na začátku vidíme Annu v jejím dosavadním životě – poměrně mladší manželka vlivného muže, matka malého Serjoži, která nemá nic zásadnějšího na práci než jet do Petrohradu uhlazovat mimomanželskou aférku svého bratra. Starý Karenin nevypadá jako největší úlet, který zažijete, ale je to dobrá partie a Anna nemá pocit, že by od život mohla chtít něco víc.

Ale v Petrohradu se seznámí s Vronským, mladým plukovníkem, který vypadá jako dobrodružství. Anna si nemůže pomoct, Vronskij si taky nemůže pomoct, a proto spolu logicky končí v milostném poměru.

Nevěra je něco, co se špatně skrývá. Přestože o ní nikdo nemluví, všichni ji vidí, a tak se Anna s Vronským stávají veřejným tajemstvím. Karenin taky není slepý, ovšem z pozice úctyhodného muže nic nepodniká, nevzývá Vronského na souboj, ani Annu k rozvodu. Prostě tak nějak fungují v trojúhelníku, o kterém se nemluví. Jedinou Kareninovou podmínkou je, aby Vronskij nevstupoval do jeho domu, a aby Anna zachovala dekorum.

Ale pak přijde scéna při závodech na koních – Vronskij při ošklivém pádu přichází o milovaného koně a Anna má přede všemi záchvat paniky. Tajemství se stává potvrzenou pravdou, a proto jejich současný stav přestává být udržitelný.

Trojúhelník se ocitá v chaosu, kde není jasné, jak se mají zachovat oni a jak se ostatní mají chovat k nim. Anna přivádí na svět Vronského dítě, utíkají společně do ciziny a žijí spolu na hromádce. To s sebou přináší nepřekonatelné překážky – Anna je vyloučena ze společnosti a nemůžou s Vronským legitimně žít. Jejich děti jsou oficiálně Kareninovy děti, Annin první syn je v péči Karenina a ona se s ním nesmí vídat. Vronského kariéra neoficiálně skončila a Anna se potácí v nejistotě, že by ji mohl opustit. Jediným řešením by byl rozvod, byť komplikovaný a náročný.

Žádají o něj Karenina, ale ten mu není nakloněn, protože by z něho ničím neprofitoval, a proto se Annina mysl v tomto bodě ocitá na hranici šílenství. Tato část je ve filmu silně okleštěna a redukována na Anninu paranoidní žárlivost, ale v knize je nádherný popis jejího sestupu do absolutního šílenství. Řešení, které doteď ani nechtěla, se najednou stává nedosažitelným, když o něj konečně prosí. Vyhlídky na kontakt se synem klesají na nulu. O to víc se upíná na vztah s Vronským, kterého jeho matka chce provdat za princeznu Sorokinovou. Anna je ve společenské izolaci a setkání s ní odmítají i lidé, které dříve považovala za přátele. Kromě toho se stává čím dál závislejší na opiu. Poslední kapitola před jejím koncem je podle mě vrchol Tolstého vypravěčského umění – spirála iracionálních myšlenek, touha po pomstě všem, beznaděj, žárlivost, absolutní neschopnost udržení jakékoliv myšlenky od začátku do konce.

Nebude to žádný spoiler, když prozradím, že Anna bere osud do vlastních rukou skokem pod vlak. Od téhle chvíle se odvíjí rozřešení zápletky. Vronskij odjíždí do války v Srbsku, čímž se vrací ke své původní kariéře. Jejich dítě si bere do péče Karenin. Jablko sváru společenských styků je pryč.

Tématem života nešťastné Anny Kareniny však není nevěra. Ostatně, to není motivem žádného nevěrníka. Nevěra je příznak, za kterým existuje další, hlouběji skrytá motivace. Na toto téma dělá krásné výzkumy psycholožka Esther Perelová. Ve své knize Přehodnocení nevěry vypráví příběhy ze své poradenské praxe a za chováním nevěrníků vidí jeden hlavní motiv – strach ze smrti. Touha žít, dokud je to možné, a prožívat naplno všechno, co nám život může nabídnout.

Anna na začátku žije unylý, nudný život, takže se dá snadno vidět, proč v něm asi postrádala vzrušení. Cesta, kterou si k němu zvolila, však byla dysfunkční. Anniným tématem je totiž konflikt očekávání a reality. Anna chce románek s Vronským, ale očekává, že si bude moct ponechat svůj dosavadní život, společenské postavení a svého syna Serjožu. Když provádí kalkulace ve své hlavě, přesvědčuje sama sebe, že to ostatní přece pochopí. Vždyť zná tolik hraběnek, které jsou svými úlety známé a jsou to zároveň uznávané dámy. Tyto myšlenky jsou však více vlastním přáním než odrazem reality. Hraběnky, kterými se obhajuje, ve skutečnosti nežijí stejný život, jaký by si sama chtěla ponechat, a nejsou pro ně důležité stejné věci, jako pro ni. Anna tak podléhá vlastní iluzi, jak budou věci fungovat.

Není to poprvé, ani naposled. Se stejnými iluzemi Anna vstupovala do svazku s Kareninem – myslela si, že nudný život s nudným mužem zvládne, ale ve skutečnosti toužila po něčem jiném. Jsou to opět iluze, které ji pak stojí život – je přesvědčená, že ji Vronskij už nemiluje a opustí ji, přestože veškeré jeho každodenní snahy usilují o opak. V psychologii se takové schopnosti říká testování reality. Obvykle ji ztrácíme ve snech, kde věříme všem nesmyslům, které se nám tam dějí. Pokud ji však ztratíme i v bdělosti, začneme více věřit svým přáním, než objektivní realitě. Ve skutečnosti nás pak nečeká život, který jsme si vysnili, ale celkem strmý pád.  

Věřit, že vše dopadne tak, jak si přejeme, není samo o sobě špatné. Zásadní je, jestli jsme schopni i toho objektivního pohledu na věc. Pokud si nejsme jistí, pomoci nám může inventura toho, co je pro nás opravdu důležité. O co si nedovedu představit přijít? Kdy jsem naposledy zažil intenzivní emoce? O co se v tu chvíli jednalo? Kdy jsem si naposledy oddechl, když se ukázalo, že je něco důležitého v bezpečí? Když si pak uděláme klasické PRO a PROTI a v kolonce PROTI se nám objevuje ztráta těch věcí, které jsme si uvědomili jako důležité, je to znamení, že nás to rozhodnutí bude bolet více, než budeme schopní snést. Nemusíme končit pod vlakem, abychom si dokázali sami sobě zkomplikovat život víc, než bylo nutné. A ono to nutné není.