Osmibodová struktura

Michael Corleone je počestný americký občan se zásluhami z války. Od své rodiny se spíše distancuje. Chce žít poklidný americký život se svou americkou přítelkyní Kay.

ALE na jeho otce byl spáchán atentát, který málem nepřežije. Michael svého otce hluboce miluje. Chce ho pomstít.

A PROTO vstupuje do rodinných záležitostí. Bere odplatu za útok na svého otce do svých rukou. Následkem toho musí utéct na Sicílii a skrývat se.

ALE na Sicílii potkává Apolloniu, krásnou dívku, kterou si chce vzít. 

A PROTO se usazuje na Sicílii.

ALE jeho mafiánský svět ho dožene i na Sicílii. Po atentátu Apollonia umírá, Michaelův sen o životu s Apoloniou.

A PROTO se vrací do Ameriky, k rodině, s jejímiž záležitostmi nechtěl mít nic společného.

ALE už netouží po úniku. Vzdává se kontroly nad vlastním životem, aby mohl převzít kontrolu nad celou rodinou. Michael je změněný a začíná život mafiánského dona.

***

Poté, co jsme příběhy dělili do aktů po třech i po pěti, přichází struktura, která se trochu liší. Na rozdíl od aktů, které se řídí tím, kam se příběh ubírá, se totiž orientuje podle toho, jak se vyvíjí postava. Z toho důvodů ji také nenazýváme osmiaktová struktura, ale osmibodová. Aktů je tři nebo pět, jako vždy, ale v rámci nich si postava projde osmi body svého osobního vývoje.

Co tedy sledujeme, pokud ne příběhové zvraty? V osmibodové struktuře sledujeme, co postava chce, a její konflikt s tím, co potřebuje. Chtít je krátkodobý cíl nabitý emocemi. Potřebovat je dlouhodobý cíl, mnohdy celoživotní, který vyvěrá z našich hodnot. V příběhu je nám obvykle dost zjevně ukázáno, co postava chce. To, co doopravdy potřebuje, se projeví průběžně a nenápadně, ale o to větší dopad to na osud naší postavy bude mít.

To, co Michael Corleone chce, dost zjevně pohání děj:
Michael Corleone chce žít se svou americkou přítelkyní navzdory rodinné tradici.
Michael Corleone chce být loajální své vlasti a sloužit v armádě navzdory loajalitě ke své rodině.
Michael Corleone chce pomstít svého otce navzdory následkům.

Ale to, co Michael Corleone potřebuje, je to, kam celý příběh směřuje. Je to leitmotif jeho příběhu:
Michael Corleone potřebuje být pánem svého osudu. Jeho potřebou je kontrola.

Osmibodová struktura je krásná v tom, že ukazuje, jak je postava sama strůjcem svého osudu. Poeticky přesně tak, jak je to i v reálném světě. V prvním bodě se postava nachází ve své komfortní zóně. Je jí tam dobře a nechce nic měnit. Pak ale začne něco chtít. Musí tedy vystoupit ze své komfortní zóny do neznámé situace. Naše postava se na neznámou situaci a její požadavky adaptuje, a díky tomu dostane to, co chtěla, ale zaplatí za to vysokou cenu. V následku toho se vrací do známé situace, ale již vnitřně změněná.

Osmibodovou strukturu mám ráda nejen proto, že se víc zabývá vnitřním vývojem postavy, ale také proto, že se dá aplikovat na každou část příběhu. V každém aktu můžeme najít jeho vlastní osmibodovou strukturu. S příkladem můžeme zůstat u Kmotra, kterého bychom mohli rozdělit na tři akty – od úvodu až po Michaelův útěk do ciziny, Michaelův pobyt v cizině, Michaelův návrat až po nástup do role dona.

První akt

Michael přijíždí na svatbu své sestry, na sobě má uniformu a po svém boku americkou přítelkyni Kay. Chce si v klidu užít svatbu a vrátit se k americkému stylu života.

ALE na jeho otce je spáchán atentát. Michael se chce pomstít.

A PROTO se přidává ke svým bratrům při plánování odplaty.

ALE nikdo jiný než on se k původcům atentátu nedostane.

A PROTO popravu vykoná sám.

ALE musí za to zaplatit vysokou cenu v podobě útěku do ciziny.

A PROTO se vzdává svého života s Kay v Americe.

→ Pokud osmibodovou strukturu používáme pro jednotlivé akty, v posledním bodě musí postava selhat, aby příběh mohl pokračovat opakováním cyklu. V tomto bodě by se Michael měl změnit a vracet se do počátečního bodu s jiným přesvědčením, než jaké měl na začátku příběhu, ale Michael se v této části příběhu ještě vidiny na svobodný život nevzdává.

Druhý akt

Michael se schovává na Sicílii, snaží se jen přečkat bouři doma v Americe, aby se mohl vrátit a navázat, kde před útěkem skončil.

ALE potká Apolloniu, do které se zamiluje. Chce si ji vzít.

A PROTO žádá jejího otce o její ruku, přestože Apolonia pochází ze striktně tradiční rodiny.

ALE Michael se jim přizpůsobuje a vzdává se svého amerického stylu života, aby si Apoloniu mohl vzít.

A PROTO dostane to, co chce.

ALE do jeho života opět zasáhne mafie. Apolonia umírá při odplatě za vraždu v Americe.

A PROTO se vrací do Ameriky.

→ Změnu v Michaelově přesvědčení pořád nevidíme, proto pokračujeme do třetího aktu, kde se naplno projeví. 

Třetí akt

Michael se vrací do Ameriky. Jeho starší bratr je po smrti, otcovo zdraví neslouží příliš dobře. Mír mezi rodinami byl uzavřen.

ALE Michael už ví, že svůj život nebude mít nikdy pod kontrolou.

A PROTO přijímá roli budoucího dona.

ALE jeho otec má jinou představu o tom, jak by měl don zacházet se svou mocí.

A PROTO Michael následuje jeho vedení a přání pouze do jeho smrti. Jakmile je don Vito mrtev, Michael vraždí své nepřátele hromadně a ve velkém.

ALE to ho stojí loajalitu přátel, kteří respektovali a uctívali jeho otce.

A PROTO Michael odstraňuje i je a uzavírá se do izolovaného kroužku nejbližších.

ALE ne jako Michael ze začátku příběhu, který se chtěl osvobodit od vlivu svojí rodiny, ale jako don, který získává kontrolu nad celou mafií. 

***

Kmotr je jeden z mých nejoblíbenějších filmů na světě. Pro popis osmibodové struktury jsem si ho vybrala i proto, že jsem ho nedávno viděla, znovu, asi po sto padesáté. Na gymplu to pro nás byl zdroj hlášek pro každou situaci a parafrází na známé scény. Doteď si někdy povzdechnu "Podívej, jak zmasakrovali mého chlapce", když mi po zkoušce v indexu přistane D nebo E.

Nemohla bych zakončit bez shrnutí, co si můžeme ze znalosti osmibodové struktury vzít pro sebe. Konflikt mezi tím, co chceme, a co potřebujeme, nás nejspíš nezavede do čela mafiánské rodiny (nejspíš), a přesto je v našich životech všudypřítomný. Potřebuji zhubnout, ale chci si dát čokoládu. Potřebuji našetřit na novou kuchyň, ale chci si koupit nový playstation. Potřebuji vstát v 6.15, abych přišel včas do práce, ale chci si první prohlédnout, co je nového na Facebooku, takže se z postele dostanu až 6.30. 

Ve skutečnosti nemusíme projít celým tím kolečkem, kde dostaneme, co chceme, ale musíme za to zaplatit vysokou cenu. Stačí mít na paměti, co ta vysoká cena je. My moc dobře víme, co to je, a nejspíš jsme tohle kolečko už několikrát absolvovali. Další kilo na váze, další měsíc s protékajícím odpadem, další pozdní příchod v práci. Ale protože víme, jak se tenhle příběh píše, tak taky víme, co udělat, abychom do bodu 6 nedošli. Pokud se sami sebe zeptáme, kam bychom se po kolečku vraceli, a odpovědí je ta stejná situace, kde jsme teď, tak se vrháme do osmi bodů selhání a sledujeme jen chtění, ale nikoliv naši upřímnou potřebu. Naštěstí pro nás, před bodem 3 (vstupem do neznámé situace) se vždycky musíme ocitnout v bodě 2 (myšlenkou, která nás žene z komfortní zóny). A to je naše chvíle zastavit se a začít psát jiný příběh.

P.S.
Jak mám ve zvyku, výběrem Michaela Corleoneho jsem si dost podřezala větev. Michael je jedna z nejkomplexnějších postav kinematografie a já jsem měla pocit, že je vhodným příkladem na rozebrání vnitřních motivací. Gratuluju, Terezo. Nicméně nejsem srab a jak jsem Michaelem začala, tak jsem s ním i dokončila. Dlouho jsem však přemýšlela, co tou vnitřní motivací může být. Několikrát jsem tenhle článek přepisovala a měnila motivace jednu za druhou. Můj konečný výběr byl mezi kontrolou a mocí. Moc by byla zjevná volba, ale pořád jsem nebyla přesvědčená, že není jen symptomem potřeby pro kontrolu. Podívala jsem se tedy do prvního a druhého aktu, jestli se tam téma moci objevuje. Michaela v nich však projevuje pouze potřebu po kontrole nad svým životem, pro moc by bylo potřeba usilovat o kontrolu i nad životy ostatních. To se v prvních dvou aktech neděje, a proto jsem nakonec zvolila kontrolu jako jeho vnitřní motiv.