Vyprávěj mi příběhy

Michael Corleone je počestný americký občan se zásluhami z války. Od své rodiny se spíše distancuje. Chce žít poklidný americký život se svou americkou přítelkyní Kay. ALE na jeho otce byl spáchán atentát, který málem nepřežije. Michael svého otce hluboce miluje. Chce ho pomstít. A PROTO vstupuje do rodinných záležitostí. Bere odplatu za útok na svého otce do svých rukou. Následkem toho musí utéct na Sicílii a skrývat se. ALE na Sicílii potkává Apolloniu, krásnou dívku, kterou si chce vzít.  A PROTO se usazuje na Sicílii. ALE jeho mafiánský svět ho dožene i na Sicílii. Po atentátu Apollonia umírá, Michaelův sen o životu s Apoloniou. A PROTO se vrací do Ameriky, k rodině, s jejímiž záležitostmi nechtěl mít nic společného. ALE už netouží po úniku. Vzdává se kontroly nad vlastním životem, aby mohl převzít kontrolu nad celou rodinou. Michael je změněný a začíná život mafiánského dona. *** Poté, co jsme příběhy dělili do aktů po t...

Na světě bychom našli asi jenom pár věcí, které jsou nekonečnější , než seznam knížek, které si naprosto nutně potřebuju přečíst. Jednoznačně to jsou Běsi a Idiot, ale taky všechno co kdy napsal Stephen King, pak knihy od Irvina Yaloma, každá druhá knížka, co vychází v Portálu, a náhodné odeonky, které lovím ve slevách. Někde hodně hluboko na seznamu je taky to, co bych měla číst ke státnicím, ale s tím jsem v úspěšném vytěsnění . Jestli však ve mně nějaká série opravdu vyvolává prokrastinační úzkost, je to Píseň ledu a ohně . Stejně tak, jak mě děsí závazek 5216 stránek, mě zároveň opravdu táhne zjistit, co jsme neslyšeli v seriálu. George R. R. Martin totiž vyniká v psaní komplexních postav a to je něco, v čem seriálové zpracování během posledních sezón bolestně selhávalo. Přestože jsem nakonec viděla všech osm, nemohla jsem se po nich zbavit pocitu „tohle, tak nějak, nebylo ono“.   Postavy už nebyly tak napínavé, mazané ani krásně morálně ...

„Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem.“ Přestože všichni známe Annu Kareninu i její úvodní větu, devíti set stránkovou elegii četl málokdo . V povinné četbě to byla zbytečnost, vůči které jsem i já zvolila strategii „nafejkovat záznam do čtenářského deníku bude jednodušší a časově ekonomičtější“. Myslím, že mi to prošlo. Možná to nečetl ani náš češtinář. Občas si pořád vzpomenu na referát našeho spolužáka, který se během výkladu snažil na tabuli kreslit milostný pětiúhelník Anna-Vronskij-Karenin-Kitty-Levin a vypadal u toho zhruba takhle: Jak to tak ale bývá, po maturitě mi začalo chybět všechno, co jsem během gymplu přeskočila, že to nebudu potřebovat. Naštěstí pro mě mi to došlo až ve věku elektronických čteček , takže jsem Annu Kareninu nemusela tahat v kabelce. Nejspíš jsem se vyhnula hrbu. Haleluja . A naštěstí pro vás existuje krásný film od Joe Wrighta s Keirou Knightly, který můžete s...