Intro

Sedíte u krbu, oheň praská a horký čaj dýmí do obličeje. Deka vás objímá jako velká hřejivá náruč. Čas je vzdálený a irelevantní, za okrajem žáru z ohniště neexistuje žádný další svět, jen vy a přítomný okamžik. Byli byste přísahali, že ručičky hodin přestaly obíhat. Neumíte si představit sílu, která by vás dokázala dostat z tohoto bodu ve Vesmíru, když uslyšíte: „Tak co, jste připraveni na pohádku?“ Babička přichází s knížkou a vám dojde, že jste se mýlili. Ó, jak jste se mýlili. Zabalíte se do deky těsněji než předtím, jste připraveni cestovat do cizích krajin a světů.

Z pod peřiny vám nekouká ani palec. Dokud zůstáváte pod ní, nemůže se vám nic stát – nikdo na vás nemůže. Hlubinu pod vrchní palandou pohlcuje temnota, z okna chatky se nemáte odvahu podívat. Večerka musela odbít již před hodinami, ranní budíček bude nemilosrdně brzy. A přesto, když z palandy naproti uslyšíte: „Já znám taky jeden – chcete ho slyšet?“, chcete tak hrozně moc, až se vám rozbuší srdce.

Je pátek odpoledne. Pracovní týden vám dal pořádně zabrat. A co teprve všechny ty věci, které jste nestihli, a musíte je dodělat příští týden, aniž byste měli tušení, kam je vměstnáte? Ale v tuto chvíli to je vzdálená budoucnost, od které vás dělí celé dva víkendové dny. Zítřejší ráno je nezorané pole, připravené snést jakoukoliv porci vydatného spánku až do oběda. Vejdete do pokoje a ani se neobtěžujete rozsvítit, zamíříte přímo ke svítícímu čudlíku. Těšili jste se na něj tak, že jste po cestě domů ani nenakoupili. Pizzu si můžete objednat vždycky, ale nehodláte ukrajovat už ani minutu z odpoledne, kde vás čeká vás quest za věčnou slávou. Před vámi se rozsvítí uvítací obrazovka – okno do světa magických bytostí a příběhů za hranicemi představivosti.

***

Příběhy nás provázejí po celý život. Od narození po poslední zbytky zraku a sluchu. Po celou naši existenci, od jeskynních maleb po Netflix. Necháváme si je vyprávět a sami je vypouštíme do světa. Ahoj, jak se máš, víš, co se včera stalo? řekneme na jeden nádech. A před spaním si v hlavě přehrajeme všechny hádky s šéfem, jako by to byl náš debutový superhrdinský film. Na konci samozřejmě vyhrajeme.  

Pokud máme přijmout nebo předat nějakou informaci, příběh je náš oblíbený nosič. Aby taky nebyl – jsou zábavné, aktivizující, a vzbuzují emoce. Věděli to naši negramotní předci, kteří potomkům předávali informace o tom, jak funguje svět, jak poznat dobro a zlo a jak se vypořádat se složitými vztahy, prostřednictvím pohádek. Nedochovaly se proto, že by je sepsali a dobře uložili – dochovaly se proto, že lidem tak přirostly k srdci, až si je zapamatovali a vyprávěli zase svým dětem o desítky let později.

Filmová produkce je jeden z největších byznysů celosvětově. Možná se vám nezdá, že byste do kina chodili tak často, ale nejvýdělečnější film loňského roku vydělal 2 miliardy dolarů (a to tam nejsou započítané kopie pirátsky stažené z internetu - já vím, že to taky děláte, tady se nemusíte před nikým stydět). To je skoro 47 miliard korun českých - větší částka, než si pravděpodobně dokáže většina z nás k čemukoliv přirovnat. Kolik je to fotbalových hřišť? Nemám absolutní tušení.

Když už se bavíme o našině, Česko je zároveň ráj knižního prodeje. Kdybychom byli jen trochu větší stát, tuzemský knižní trh by uživil všechny naše spisovatele jen vydáváním jejich knížek – úplně všechny Třeštíkové, Tučkové a Hartmany. Nenechte si to nikým vyvrátit – Češi jsou obrovští čtenáři a konzumenti příběhů. A pokud si je nekoupí, tak si je půjčí. Tuzemská síť knihoven i v těch nejzazších vesničkách vyvolává údiv a závist po celém světě.

Často nedokážeme říct, co nás na příběhu tolik vzalo. Zmůžeme se na strohé „Bylo to dojemné!“. Více tajemství za „dojemným“ odkrývá významná současná filozofka Lana Del Rey, když říká „Life imitates art“ – život napodobuje umění. A umění napodobuje život. Umělecká produkce je exkluzivně lidská činnost, které nejsou schopny žádné jiné bytosti na planetě Zemi. Autoři příběhů si toho nejsou vždycky vědomi, ale do každého ze svých děl promítnout kus sebe jako lidské bytosti a kus vlastního života; kus známého a poznaného ze světa kolem nich. Ty nejdojemnější příběhy obsahují něco tak esenciálně lidského, že se s tím ztotožní ten nejniternější kořen lidskosti v každém z nás. A to je dotek, který sakra cítíme.

Mým životním údělem je nejen poslouchat příběhy, ale také je vyprávět a studovat psychologii. Bohužel, většinou v tomto pořadí, takže momentálně sama sobě držím palce, abych diplomku dopsala v aspoň adekvátním časovém horizontu. Člověk by měl spojovat příjemné s užitečným, protože čím víc nás něco baví, tím častěji to děláme, tím lepší v tom jsme, a tím víc nás to baví. Začarovaný kruh. Abych pragmaticky využila tohoto vědění, rozhodla jsem se psát o příbězích a psychologii najednou. Koneckonců, není to zas taková odbočka mimo. Kolegové psychoanalytici by mi na to řekli, že v každém příběhu najdeme archetypy. Logoterapeuti a pesso-boydenovci zase to, že každý člověk potřebuje spatřovat ve svém životním příběhu smysl, když se na jeho konci podívá zpátky. Jsem si jistá, že by k tomu měli co dodat i adlerovci s životními schématy a gestaltisti s vynořujícím se tématem. Osobně nejsem ještě ani jednoho z toho, a proto si můžu vybrat. Jak to dopadne, až se o to pokusím, nejspíš překvapí stejně mě, jako vás. Tenhle příběh totiž právě začíná.

*epická hudba, jako na začátku nějakého seriálu, třeba Game of Thrones, víte co myslím*